...prolog...

...pro tebe...

...posaď se lásko, udělej si pohodlí a jen tiše...tichounce otáčej stránky ať nevyplašíš myšlenky, které jsem pro tebe vložil do listů, jenž jsem sám vyrobil z toho nejjemnějšího papyru. Ta kniha je jen pro tebe...psal jsem ji v děšti..po tmě a levou rukou.. to aby jsi se více bála.. i obrázky jsem kreslil sám podle mých nejhrůznějších představ. Zatáhni závěsy, udělej tmu ať ponurá nálada ve tvém pokoji ovládne tvou duši jako mne ovládnul démon strachu z našeho odloučení, když jsem pustil samotu do mého srdce, aby pomohla mi stvořit mýtus naší věčné lásky...
Posaď se k oknu do svého křesla co máš tolik ráda a nech mi prosím mezi závěsy malinkatou skulinku ať potěším se tvojím strachem při čtení..víš přeci jak moc rád se koukám potaji...jen malinkatý proužek světla ať mohu se s ním přenést do tvé blízkosti, pak už budem zase jenom spolu..udělej tmu ať pavouci mohou ze svých sítí, však nezapomeň..ten proužek světla mouchy v letu udrží..to pro pavouky malou svačinku, vždyť od té doby co jsem odešel jistě vůbec nežrali..já měl je tolik rád.
Ne, nevrátím se a ty to dobře víš..jsem jiný a jiným navždy zůstanu, než přijde jiný čas a změní svou podstatou hmotu mého těla, však jako má kniha, již jsem stvořil z naší lásky, tak i já, navždy zůstaneme s tebou v přítmí tvého pokoje, neboť budeš si ji číst navěky...ona nezačíná, nemá průběhu ni konce..je věčná, jako universum stvořená...