...imaginární přátelství...

Uprostřed noci, kdy měsíc svítil víc jak půlnoční neony velkoměstských mrakodrapů a prozářená mračna, tu a tam, přikrývala jeho jasnou tvář před jeho vlastní září a netopýři zlevovali se stroboskopicky svými přelety ve stříbrných paprscích, tvořili blikající hvězdné dírky na potemnělém nebi.
Bylo chladno jak to v prosinci bývá, sucho a chladno, podobné počasí v poušti v opačném slova smyslu.
Zimní květy rostly od míst netěsnosti okenních rámů a skýtaly nádherný obraz zimní oblohy.
Když sledoval jsem asi již pátý živý obraz, lehounce jako vločka, jako peříčko v nehybném povětří, přistál na parapetu mé okenní obrazovky maličkatý andílek.
Byl celý bílý s velkýma černýma očima. Přilepil se tváří na okenní tabulku a svými tenoučkými prstíky rozpustil několik zimních květů. Chvíli se prosebně koukal do mých očí než dýchnul na sklo a obráceným písmem napsal prstíkem do svého vlastního zmrzlého dechu.:
"...jsem andělem tvých nesplněných přání, jsem andělem a tvou duší i srdcem, jsem vším co mohl by jsi si přát...ty nechceš a tak jsem stvořen z myšlenek tvého vědomí beznaděje."dopsal a milnkatou ručičkou setřel písmennou jinovatku ze skla.
pootevřel jsem okenici, aby mohlo jeho malé, křehké tělíčko vklouznout mezírkou do pokoje.
Usadil se mi na paži a lehounce se třásl. Opatrně jsem jej sevřel v dlaních, abych mu předal, alespoň část svého tepelného záření. Vykoukl svou maličkou hlavičkou a lehce špitnul.:
"...já se netřesu...třeseš se ty...já neznám pocit tepla a zimy..."
"...ale mně není zima..."odvětil jsem
"...no vidíš a přesto se třeseš..."
uvolnil jsem ho tedy z jeho vězení v mých sevřených dlaních a dal prostor jeho křídlům v rozletu. Usadil se na okraj stolu před mé křeslo a legračně začal pohupovat nožičkama a svým droboučkým tělíčkem.
"jaké je tvé největší přání...?"řekl a pousmál se lišácky, jakoby již dávno věděl co odpovím.
"...říkal jsi, že jsi andělem mého srdce i duše a taky mých nesplněných přání...a ty se ptáš...?!"oplatil jsem mu jeho vševědoucí úsměv a myslel jsem si jak jsem jej vyvedl z míry.
"...nevyslovené přání je, jakoby vůbec nebylo...já neřek, že je neznám...jen ty by jsi měl pro svá přání vykročit a postavit se svým předsudkům o jejich neskutečnosti..."nezaváhal ani na vteřinku a vrátil mi vše i s úroky jako odraz mého obličeje v zrdcadle pravdy.
Před očima se mi zablesklo a já se začal topit v těch jeho hlubokých černých očích.
"...kde já jsem je už viděl...komu patří ty nádherné velké, černé studánky...?"andílek se pousmál a ještě více se zadíval do očí mých.
Jeho tvář se rozmazala a jako jedním třesknutím se rozplynula na tisíce malých hvězdiček do prostoru kolem velkých černých očí. Jen ty zůstaly v prostoru jako v mlze, jenž se polehounku začala stále více formovat do podoby tváře, kterou jsem vskutku znal. Z mého vidění vytrhnul mne tichounký hlas v pozadí onoho:
"...no vidíš, stačí jen chtít..."byl to andílek, který však jakousi lstí použil hlasu oné osoby, které taktéž patřila ta tvář co jsem zahlédl v mlžení mých očí.
Lehké chichotání zcela rozmlžilo mou vidinu a jakoby zpětným třeskem andílkův obličejíček složil se zpět v jeho pravou tvář.
Mé myšlenky rozlétly se do stran a já nebyl schopen jediného slova. Násobky chemických úvah mého mozku, potemnělého skutečností mé nedávné minulosti a vlastní uzavřenosti bez jediného počátečního písmene vysloveného jména, ztvořily přesně to, což bylo mým nejtajnějším přáním.
Faktuální přecitlivělost mého největšího přání byla vržena coby obraz před mou tvář človíčkem či skřítečkem z andílků, kterého jsem já sám vpustil, nikoli však do svého pokoje, ale do svého nitra...do svého srdce.
Seděli jsme na kouli v kouli uzavřeni, v kouli mých dosud nedotčených myšlenkových posunů. Byl mým jediným přítelem, přítelem pro chvíli, pro moment či situaci, námi volnou, námi čistou.
Když odlétl z mé dlaně, když odlétl z mého vědomí z mého bytu tak trochu jsem osaměl, ne však natolik, abych cítil z obrazů přicházející zimy to co před několika málo okamžiky.
To čemu dá se říci samota či smutek, věděl jsem, že vím a že se ví o mně, tam, kde bych si to nejvíce přál a tudíž můj krok je vším co chci říci sobě i vám...