...slunce...

...tak jako začíná se den s prvními paprsky slunečního svitu a rozbíhá se kolosální chaos v ulicích velkoměst, kde lidé jako mravenci proudí jedním směrem tam a druhým zpět, však bez dokonalého uspořádání a smysluplnosti jejich vlastního činění, začal se přenádherný let mého napadeného vědomí . S přimhouřenýma očima, vznášel jsem se nad skutečností trvalého stavu bezcitu a nevšímavosti okolí a vymaněn z náruče materialismu a stereotypu, vnímal jsem každičkou částicí mého hyperaktivního vědomí, vše co vycházelo ze jejích očí.

...Byla jako ďábel s čistou duší anděla spásy a měla-li být ona spása peklem,chtěl jsem se smažit v tom největším a nejodpornějším kotli...

...Bezmezně jsem ji důvěřoval a oddával se každému jejímu pohledu, slovu i doteku...

...Jako jeden de splynuly mi měsíce, které jsem s ní trávil, jako nekonečný vesmír..sestavený ze slov citu a doteků něžnosti. Každičká hvězda v našich rozhovorech měla své jméno... galaxie dávaly prostor větám... jejich počet nekonečnu. Tvořili jsme rovnice toho nejněžnějšího milování a našim úkrytem byly neprozkoumané dimense vzdálených nadějí............. Ani jeden z nás dvou nemohl uvěřit v toto vesmírné setkání dvou osamělých duší,,,,v jejich stejnost a visuální nenapodobitelnost.

...Ztvořili jsme svoji vlastní dimensi a oba současně ji opustili...

...vznáší se někde v nekonečnu,,jako mýdlová bublina a svým vlastním, námi, stvořeným vesmírem je imaginárně jedinečnou vzpomínkou na tu nejčistší lásku...

...věčnou a nenapodobitelnou...svou rozpínavostí nekonečnou...