...pravda je...

...pravdomluvnost je nezpoutanou otázkou nebezpečí. Je-li faktem to, že mluvíme-li v pravdě záhadným jazykem sprostoty můžeme býti napadeni těmi co jsou ve své podstatě a jazyce své výchovy postaveni na oltář odříkání si veškerých podstat absolutní pravdomluvnosti... ...je-li, však toto řečeno a pochopeno v jazyce slušnosti je to tudíž ve své prapodstatě ochuzeno o výkladovou hodnotu a mnohoslovnost, jenž se ve sprostotě v pravdě a rozhodně nezkrývá...můžeme tudíž s klidem říci, že lživost slušnosti je vlastně zatajováním faktů o pravdě toho, že každý je vlastně hovado..někteří však jen tehdy pokud se na ně nikdo nekouká...a to je v pravdě lež...

...věčnost..

...v potocích skutečnosti tekoucích za neprostupnými keři tajemství věčnosti, jenž spoutává naše vědomí svou vlastní patřičností k nekonečnu, zahlédl jsem plovoucí kousky roztrhané pravdy, jak mrtvé tělo o skály roztříštěné a vržené do hlubin temnoty, pohupovala se nehybně, beze známek života, ve stínech nazelenalých vodní hladinou, tu a tam, cáry jejich šatů zachytávaly se o zkloněné větvičky posmutnělých keřů.

Na té cestě stála za mnou čistá a hebká, však s trny růže, jenž píchají, když neobratně uchopíte ji za její štíhlounký pas...

Skutečnost našeho omylu, ocitnula se s tváří faktu, že nehledáme-li ji ve stínech lamp, tam kde samy vyrážejí ze země, nikdy ji nemůžeme pochopit takovou, jaká doopravdy je, pravdou bez otázek i odpovědí.Jen úlomky střípků, rozstřelených explozí myšlenek a vlastních dohadů, zastihli jsme ji v odrazech zrdcadel na její cestě za vesmírem, putující rychlostí světla ke hvězdám, které už možná také nejsou.

"Stále stejná chyba!"napadlo mne, když v mé mysli uviděl jsem strom s opadávajícími listy, "...stále stejná chyba...", jen málokdy sklopíme své pyšné zraky ke kořenům zkázy a jen zřídka kdy přesvědčíme se zda-li nepřichází nemoc právě odtud..Čteme z listů tisíce možností, kombinujeme a porovnáváme s vllastní úvahou, ptáme se a sami odpovídáme, hledáme ji tam, kde její srdce dávno netlouklo, neboť zkryta ve spleti životodárných tepen stále uniká zrakům pošetilců a bezvěrníků.

Na druhém břehu potůčku, jenž mohl jsem zdolat jedním skokem, stála dívka s hlubokýma, černýma očima, jak dvě studny nekonečného prostoru v němž jsem se topil...S očima prosebnýma žádostí nenávratných přání...

Chtěl jsem se vrhnout do toho závratného makroprostoru, chtěl jsem utopit veškeré otázky v hluboce tajemných studnách co lákaly mne jako dvě lesní víly svými planoucími světýlky, stále hloub a hloub...

Pár záblesků skutečnosti, závan neuvěřitelnosti a exploze vášní, přehnala se mým nitrem jako podzimní bouře se sněhem, deštěm a stále hřejícím sluncem....Očistila, zasypala ,rozehřála.Jako paralympní příchuť skutečnosti, zanechala kulhající vědomí všeho co bylo otázkou i odpovědí.

...Cestovali jsme spolu v čase i prostoru.Otázky ztrácely svůj smysl zakroucených otazníků a jako mořští koníci napřimovaly se nad bodem svého vzniku pohybem vpřed do podoby svých bratříčků vykřičníků. Hledali jsme v tmách zářící perly našich ztracených pohledů, nacházeli a svévolně opouštěli svá těla, duše i srdce, aby ublíženi poté sami sobě uštědřili lekci poznání své vlastní podstaty....Hledáním v těch nejzapadlejších koutech a ometáním pavučin z obrazů minulosti, četli jsme budoucnost a přítomnost vlastního počínání a ztvárněním osobních děl odpovídali hlasům v ozvěnách našeho nitra.

...naše srdce tloukla současně a čistě...

...Jako dvouhlaví, osminozí, siamští lvi, lovili jsme spolu v džungli těch nejtajnějších přání a každým skokem plnili jsme naše duše poznáním všeho, jenž rozpíná se nad prostorem našich světů...světů muže a ženy...

...Svým lovem vědění a poznání rozsvěcovali jsme nová světla dálkových rychlosilnic mezi dimensionálními světy pochopení. Imploze v našich vzájemných srdcích narůstala orgastických rozměrů a svým hlučným molekulárním přesunem svírala kladívka našich ušních bubínků před hlasem obav a strachu.

...I přesto, že měli jsme hlavy tak blízko sebe, přeslechli jsme píseň našich zamilovaných srdcí a v jednom ze svých transcendentálních skoků, odtrhli jsme se od svých královských těl, každý na jinou vesmírnou část prostoru našeho společného vědomí.Jen bolest v tržných ranách udržuje cit a lásku, jenž společně jsme na svých toulkách nekonečnou džunglí vnímali a za vlastní dítě jejím zrozením přijali.

...nejsme sami...

...jsme stále spolu, jak na začátku tak na konci,neboť on je jím a jím je on...

...dokud svou odstředivou silou nevynese nás vír z těch nekonečných studnic, našich očí a nevrhne nás zpět na břehy potůčku, tekoucího za neprostupnými keři věčnosti, jenž zpoutává naše vědomí svou patřičností k nekonečnu, kde zahlédl jsem plovoucí kousky rozervané pravdy, jak mrtvé tělo o skály roztříštěné a vržené do hlubin temnoty, kde pohupovala se nehybně, beze známek života, ve stínech nazelenalých vodní hladinou, tu a tam, cáry jejich šatů zachytávaly se o skloněné větvičky posmutnělých keřů...............................

...a tam vznikl náš soukromý vesmír...